Vztahy: Obranný mechanismus, strach a útěk

Kolikrát už ses přistihla, že couváš, i když máš pocit, že jsi konečně potkala někoho, s kým to působí… správně? Někdo, kdo ti přináší pocit klidu, bezpečí a jistoty. Žádné hry, žádný chaos. Jen zdravá, přirozená dynamika. Přesně takhle to začalo i u mě.

Po dlouhé době jsem měla pocit, že vím, na čem jsem. Ale zároveň se uvnitř mě probudil strach. Strach otevřít svou citovou stránku. Strach pustit někoho blíž a riskovat, že mi znovu ublíží.

Když přijde strach: můj obranný mechanismus

U mě to funguje vždycky stejně. Když začnu cítit, že by moje city mohly růst, spustí se automatická obrana. Zavřu se.

Vytvořím kolem sebe neviditelnou skořápku. Začnu se schovávat za slova, která nemají žádnou hloubku, vyplňuju prostor informacemi, které vlastně nic neříkají. Všechno proto, aby nikdo neviděl, co se děje uvnitř. A možná to znáš taky – navenek působíš v pohodě, ale uvnitř se chráníš, jak nejlíp umíš.

Tentokrát to ale bylo jiné. Ten člověk si toho všiml. Řekl mi:
"Víš, připadáš mi, jako by ses uzavřela. Jako bys byla jinde."

To mě zastavilo. Místo obhajování jsem mu poprvé v životě dokázala říct: "Ano, tohle je můj obranný mechanismus. Nedělám to schválně, ale je to moje přirozená reakce na strach."

A v ten moment jsem si uvědomila, jak hluboko je tenhle vzorec zakořeněný. Moje tělo a duše mě chrání, aniž bych si to uvědomovala.

Moment zlomu: "RUN, RUN, RUN!"

Pak ale přišla konverzace, která všechno změnila. Moje nejcitlivější místo – moje role mámy – najednou bylo ve hře.

Můj syn má ADHD. Miluju ho nade všechno, ale jeho chování je někdy náročné. Nejen pro mě, ale i pro lidi kolem nás. Dělám, co můžu, ale i tak cítím, že to někdy nestačí. A když někdo zvenčí začne komentovat nebo hodnotit, jak se k němu chovám, bolí to. Protože tohle je místo, kde si často připadám slabá.

Ten večer padlo několik slov, která mě zasáhla. A pak zazněla věta:
"Jsem rád, že mám s kým interaktovat. To je důvod, proč tady ještě jsem."

V tu chvíli se mi sesypalo všechno. Ten pocit stability, který jsem vnímala, najednou zmizel. Moje hlava začala křičet:
"RUN, RUN, RUN! Nedopusť to znovu. Chraň se."

A tak jsem couvla.

Proč jsem to udělala?

Když se na to dívám zpětně, říkám si: "Proč jsi nepočkala? Proč ses nezeptala, co tím myslel? Možná to znamenalo něco úplně jiného."

Ale tehdy jsem to nezvládla. Bylo to moc. Moje obrana byla silnější než já.

Tahle zkušenost mi ale ukázala dvě věci:

1. Posun – dokázala jsem pojmenovat, co se ve mně děje, a mluvit o tom. To bych dřív neuměla.
2. Prostor pro růst – pořád bojuju se strachem, že když se otevřu, ztratím kontrolu.

A uvědomila jsem si ještě jednu věc. Ve vztazích je pro mě strašně důležité vědět, že se na toho druhého můžu spolehnout. Že když přijde diskomfort, nesbalí se a neodejde. Že je připravený čelit i těm těžkým momentům, nejen užívat to hezké.

Další krok: Práce s mými bloky

Proto jsem se rozhodla jít ještě dál. Vnímám, že tenhle strach a moje obranné mechanismy nejsou jen o vědomém rozhodování. Je to hluboko v mém těle, v mé energii. A právě proto jsem se přihlásila na KAP – Kundalini Activation Process.

Pokud jsi o tom ještě neslyšela, KAP je metoda, která pracuje s naší energií. Pomáhá uvolnit bloky a traumata, která si v sobě nosíme, aniž bychom si je uvědomovali.

Cítím, že je to krok, který potřebuju udělat. Těším se, ale zároveň cítím respekt. Možná i trochu strach. Ale věřím, že mi to otevře další cestu k sobě samé.

A slibuju ti, že ti o tom určitě povím. Co jsem tam objevila, jaký to byl zážitek a co mi to přineslo.

Co mi tahle zkušenost dala?

Tahle zkušenost mě naučila, že je v pořádku si přiznat strach. Že obranné mechanismy mají svůj důvod. Ale taky mě naučila, že když chceme jít dál, musíme si dovolit tyhle bloky zpracovat.

Možná sis v mém příběhu našla kus sebe. Možná taky někdy utíkáš, když máš pocit, že by to mohlo být vážné. A víš co? Je to v pořádku.

Ale příště, až budeš cítit, že tvůj strach začíná řídit situaci, zkus se na chvíli zastavit. Zkus si pojmenovat, co se v tobě děje. A možná o tom zkus mluvit.

Protože někdy stačí zůstat o chvíli déle a objevit odpovědi, které nás můžou posunout dál.