Poprvé na KAP: Co mi přinesl Kundalini Activation Process

Moje největší obava? "Na mě to určitě nebude fungovat. Co když se nic nestane?" Všechny tyto obavy byly naprosto zbytečné. Zážitek, který hraje všemi emocemi – od bolesti, vzteku, lítosti, až po uvolnění, úlevu a vnitřní klid.

Na začátek bych chtěla říct, že člověk sám vypozoruje, zda je na takový zážitek připraven. Už jen to, že nad tím člověk uvažuje, je obrovský krok na cestě k poznání KAP. Každý může KAP prožít trochu jinak – pro někoho je to spíše vnitřní prožitek bez fyzických projevů, pro jiného naopak silně emoční i fyzický.

Dnes vám řeknu, jak jsem to zažila já – co se ve mně dělo a co všechno se otevřelo.

Několik dní jsem cítila velkou nervozitu, protože člověk neví, co ho čeká a co se během procesu aktivace může otevřít. Už delší dobu jsem ale cítila, že mě to volá. Na sociálních sítích se mi začala objevovat videa z různých skupinových aktivací, kde lidé velmi intenzivně prožívali emoční bolest doprovázenou výraznými fyzickými projevy.

Pozorovala jsem to a jen samotné sledování těch videí ve mně okamžitě spustilo silné emoce – bolestivé emoce. To mě přivedlo na myšlenku: Já to chci taky prožít. Chtěla jsem se zbavit všech bolestí, které si s sebou nesu.

Po pár týdnech váhání jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Pro mě to byl nový zážitek – a já mám ráda nové věci. Navíc miluji práci s energií, takže to dávalo smysl. A dnes můžu říct, že naprosto chápu, proč mě to volalo a proč jsem tam dnes měla být.

Velmi příjemná facilitátorka Irena nás uvedla do tématu, vysvětlila, co můžeme očekávat, co se během aktivace děje, a dokonce nám ostatní účastnice, které už měly zkušenost, sdílely své příběhy. Bylo velmi přínosné slyšet reálné zážitky od lidí, kteří si tím prošli. To všechno dodalo prostoru a atmosféře obrovský pocit bezpečí.

Bylo nás tam zhruba 15 žen, což ve mně nejprve vyvolalo pocit nekomfortu. Irena ale dokázala tento nepříjemný pocit přeměnit ve velmi vítané propojení a sdílení.

Začínali jsme dechovým cvičením – hluboké nádechy nosem a výdechy pusou. Následovalo rychlé, intenzivní dýchání, které samo o sobě vyvolalo poměrně intenzivní "high" stav. Spustila se hudba, která se střídala – od pomalých, něžných tónů po dynamické rytmy.

Ležela jsem na podložce jako prkno a prvních pár minut se nic nedělo. Ovšem hudba, která nesla silný emoční podtext, ve mně po chvíli začala vyvolávat potlačené emoce – především bolest, která okamžitě chtěla ven. Nejprve jsem se tomu pár sekund bránila, ale pak jsem si uvědomila, že právě o tohle jde, že to je chtěný stav.

Odevzdala jsem se tomu. Začaly mi po tvářích stékat slzy a přidaly se i lehké fyzické projevy – nekontrolované tiky a trhavé pohyby těla. Nával různých emocí, obrazy, barvy, vibrace – nikdy předtím jsem nic podobného nezažila.

Sem tam jsem cítila dotek naší facilitátorky, která zřejmě velmi dobře vnímala, kdo potřebuje její přítomnost. Ať už proto, aby uklidnila, že je všechno v pořádku, nebo aby pomohla dostat z nás ještě víc. Nejprve se začaly objevovat bloky, o kterých jsem věděla, že si je nosím už dlouhou dobu. Když jsem je všechny intenzivně prožila, a troufla bych si říct i "vytřásla" z těla i duše ven, začalo se objevovat něco mnohem zajímavějšího – to, o čem jsem ani netušila, že v sobě nosím.

Najednou jsem se ocitla ve velmi nepříjemném pocitu. Vnitřně jsem cítila silnou energii, která mi nebyla příjemná. V hlavě jsem křičela: "Já nechci! Nechte mě být! Nesahejte na mě!" Musím říct, že to bylo jako takové emoční "znásilnění", které jsem nemohla zastavit. Trvalo to jen pár minut, ale mně to připadalo jako hodina.

Po tomhle intenzivním prožitku jsem se začala vnímat jako cibule, ze které jsem postupně, vrstvu po vrstvě, sundávala stopy a otisky lidí, kteří ve mně zanechali svou energii. Každou vrstvu jsem začala vnímat jako na sobě nalepeného člověka, kterého bylo potřeba ze sebe sloupnout. Bylo to velmi zajímavé, bolestivé a zároveň ulevující – s každou sundanou vrstvou přišla úleva.

Po chvíli jsem tam stála už jen já, bez vrstev. Viděla jsem se jako bílá zářící bytost, která je nahá, ale zabalená do bílého saténu. Slyšela jsem, jak mi říká: "Vítej zpátky u sebe."

Wow. Dívala jsem se na ni a říkala si: "Tohle jsem já?" Byl to nádherný, čistý okamžik. Zasáhl mě pocit obrovské lásky a pochopení. Na chvíli mi blesklo hlavou: "Tak to je asi ono, je hotovo." Ale to byl velký omyl. S další písničkou přišlo hned několik dalších zážitků – obrazů, škubání těla.

Najednou přede mnou stála holčička. Koukala jsem na ni a říkala si: "To jsem já? Ne, nejsem." Ptám se jí: "Holčičko, kdo jsi?" A přišla odpověď: "Tvoje nenarozené dítě."

V tu chvíli se mi z očí začaly valit slzy rychleji než řeka při povodních. Řekly jsme si spolu pár slov, objaly se a odpustily si. Uf, velmi těžký, ale hluboce osvobozující zážitek.

Následoval pocit klidu a uvolnění, který mě vrátil zpět k vizi sebe v bílém saténu. Ta ke mně znovu promluvila. Pamatuji si, že mi říkala: "Vše, co jsi tu dnes zažila, tě vrátilo k tvé pravé podstatě. K tomu, kdo doopravdy jsi. Přestaň se schovávat za vrstvy, které jsou pryč. Pamatuj: 'You have a pure heart, never lose that.'"

Cože? Věta mého anglicky mluvícího ex uprostřed takového zážitku? To zní jako další vrstva. Odpovídám: "I know I have a pure heart, but if so, why can't I share it with anyone else? Why do I try to keep it hidden and safe?"

Emoce, bolest, obrazy, zvuky, vnitřní ohňostroj. Zajímavý zážitek. Přišlo ke mně hned několik odpovědí, ale ta nejdůležitější byla: "YOU NEED TO FORGIVE YOURSELF. YOU'RE HURTING YOURSELF OVER AND OVER AGAIN."

Slíbila jsem si tam hned dvě věci: každý den si vzpomenu na svou bílou zářící podstatu a své pure heart, začnu ji více vnímat a posilovat. A především si nebudu dělat nic, co mi ubližuje nebo je proti mému duševnímu či fyzickému pohodlí.

Řekla bych, že na první aktivaci to byly velmi silné zážitky, a už teď se těším, až absolvuji další. Právě si rezervuji nový termín a nemůžu se dočkat, co mi další setkání přinese.