"Naše vlastní přesvědčení o sobě samých určuje směr našeho života."
To, jaké přesvědčení máme o sobě my sami určuje, jak se prezentujeme, jak vnímáme sami sebe a dokonce i to, jaké životní volby si vybíráme. Zní to jednoduše, že? Ale jednoduché to tak úplně není. Trvalo nám několik let, možná několik desítek let vytvořit si přesvědčení o tom, kdo jsme. A většina z nás nejvíce přesvědčení tvoří na základě neúspěchu.
Možná také patříte mezi ty, kteří si nepřijdou dost dobří, dost připravení podniknout v životě nové kroky, málo kvalifikovaní na to, aby mohli dělat práci, co je baví. A já tomu naprosto rozumím, za moment vysvětlím proč je mi toto téma tak blízké . Každopádně dobrou zprávou je, že toto naše přesvědčení můžeme kdykoli změnit.
Byla jsem velice ambiciózní a nezávislá žena, tedy přesněji řečeno v té době spíš dívka, věřila jsem, že všechno co si zamanu dokážu, věřila jsem, že jsem dost dobrá na to, abych si před světem ustála sama sebe a své vlastní životní volby. V tomto nastavení se žilo nádherně, do doby než jsem začala názor ostatních přijímat za svůj vlastní, protože většina má přece pravdu nebo ne? Po měsíce, roky, kdy jsem poslouchala útoky na mou osobu, pozitivní výroky, ale i negativní (které si náš mozek bohužel pamatuje daleko déle), začala jsem o sobě pochybovat. Začala jsem pochybovat o tom kdo jsem, jaké hodnoty vyznávám a co je vlastně to, co já chci předat světu. Tušila jsem, co je mé poslání, vždycky mě lákalo pomáhat lidem, pracovat s lidmi, kteří prochází těžkým obdobím a chtějí zlepšit kvalitu svého života, rozvíjet se. Tato vášeň ve mně bublala odjakživa, ale... Nebyla jsem dostatečně kvalifikovaná, nebyla jsem dostatečně dobrá sama pro sebe, koho by vlastně zajímalo, co zrovna já říkám? Takové otázky mě pronásledovaly několik měsíců, pak to bylo několik let a během tohoto období jsem si zalezla do své "ulity" a tam jsem se schovala.
Co tato ulita obnášela? Sabotování jakéhokoli úspěchu, který se mi nabízel. Pracovala jsem jako realitní makléřka a měla jsem dle slov šéfa "Ty nejlepší predispozice pro největší úspěch ze všech v kanceláři", ale já jsem tento úspěch nikdy neoslavila. Měla jsem vždy období nahoru a pak zase dolů, když jsem měla pocit, že začínám vynikat, že se mi začíná dařit, zase jsem se rychle stáhla do ulity a hlavně abych nebyla nikde vidět. Po nějaké době jsem to dokonce upgradovala a zjistila jsem, že když jsem po boku úspěšných lidí (minimálně úspěšnějších než jsem byla já sama), tak mohu žít v jejich STÍNU a to doslova. V dlouhodobém fungování tímto způsobem jsem vždy po nějaké době ztratila kousek sebe a nejen to, začala jsem po kouskách ztrácet i ty poslední střípky sebe sama, až nezbylo nic z té ambiciózní nezávislé dívky, ztratila se. Čím déle jsem v tomto nastavení žila tím víc se tato "ulita" upevňovala v mém životě a vlastně jsem měla pocit, že z ní nemůžu už nikdy ven, že si nezasloužím nic jiného než to tady na světě nějak doklepat. Vlastně jsem vždy potřebovala někoho za koho se schovám, někoho, čí úspěch bude pro ostatní tak zajímavý, že si přestanou všímat mně. A docela dlouhou dobu to fungovalo. Hlavně v mém posledním vztahu, to byla ta nejlepší "schovávaná", tam jsem opravdu nikoho moc nezajímala. Jen mi uniklo trošku, že vlastně nezajímám ani mého tehdejšího přítele, znala jsem každý jeho příběh z minulosti zleva doprava nazpaměť, ale nikdy se mě nikdy na nic moc neptal on, ani jeho přátelé což bylo úplně ideální pro můj schovávací vzorec. Jaká úleva.
Problém trošku pro mě nastal, když jsme se s přítelem rozešli a já ztratila štít před mojí křehkou ulitou. Najednou jsem musela řešit co budu dělat, prošla jsem si hodně těžkým obdobím (hlavně psychicky), až vlastně dalo by se říct sáhnutí si na psychické dno (pro pořádek nejen z toho, že musím z ulity ven, sešlo se tam hodně věcí najednou, vylezly potlačené "traumata" a nevyléčené rány) a celé mě to nějak setnulo. Dnes jsem za to vděčná, protože až takový pád z velké výšky mě donutil začít na sobě pracovat. Trvalo mi několik měsíců než jsem byla schopna posbírat střípek po střípku a začít sebe a svoji životní skládačku lepit zase dohromady, ale s tím rozdílem, že jsem vyměnila dílky skládačky (mé vzorce a přesvědčení). Zjistila jsem, že starý vzorec pro mě už není funkční, že je vlastně zdrcující a že jsem jenom závislá na tom, kdo se o mě postará, kdo mě schová, kdo mi pomůže, kdo mě zachrání a toto uvědomění mi změnilo život.
Našla jsem způsoby, jak staré vzorce přepsat, jak se zbavit svých limitujících přesvědčení, jak najít co mě baví, jak zjistit kdo vlastně jsem. Den po dni jsem se snažila rozklíčovat další díl do skládačky, změnit motivy, vzorce a přesvědčení. Bylo to jako udělat dva kroky dopředu a najednou jeden dozadu, protože se objevilo něco dalšího , co jsem si musela zpracovat. Bolelo to, někdy hodně, ale jsem nesmírně pyšná kam až jsem dokázala dojít a to s klidných srdcem říkám, že to je pouze začátek mé cesty. Nebojím se haterů, nepotřebuji ocenění od ostatních lidí, nepotřebuji ani uznání. Mým jediným cílem je, že i kdyby moje práce, ať už motivační příspěvky, YouTube videa, knihy, e-booky nebo podcasty pomohly jen jednomu člověku, pro mě to má obrovský význam a považuji to za úspěch.
"Naše vlastní přesvědčení o tom, kdo a co jsme, nás buď limitují nebo rozvíjí. Je jen na nás, jakou možnost si zvolíme."
Pokud sami bojujete se svými vlastními démony a chcete jim čelit, a třeba jen máte pocit, že to sami nezvládáte nebo že nemáte dostupné informace a prostředky, neváhejte mě kontaktovat, ráda si s vámi domluvím schůzku, ať online nebo osobně, kde se můžeme o vašem konkrétním tématu pobavit a já se vám pokusím pomoc najít prostředek pro efektivní změnu, který pro vás bude fungovat. Víc se můžete dozvědět zde.
Autor článku: Sylvie Bennett