Když ti minulost nečekaně zaklepe na dveře
Znáš ten pocit, kdy si myslíš, že máš něco zpracovaný, vypadá to tak, a ono to na tebe skočí jako opice za krk, když to zrovna nejmíň čekáš? Mně se to před pár dny stalo. Přestože je tento příběh velmi osobní, rozhodla jsem se ho sdílet, protože možná řešíš něco podobného a pomůže ti se s tím líp vypořádat.
Abych tě mohla uvést do tématu, musím tě vzít o pár let zpět do mého posledního vztahu, respektive do jeho konečných týdnů. Neplánovaně, nečekaně a v nevhodnou chvíli jsem otěhotněla. Nebyla jsem z toho nadšená, ale věděla jsem, že partner své dítě nemá (nebo aspoň ne žádné, o kterém bych věděla) a tak jsem si říkala, že přestože není načasování ideální, vlastně by to mohlo být nakonec fajn. Mně bylo tehdy 30 let a věděla jsem, že později další dítě už chtít nebudu, a to hned z několika důvodů.
Nicméně můj tehdejší partner se k tomu nepostavil podle mých představ a vlastně se k tomu postavil dost odmítavě. Na několik dní pak zmizel s tím, že to vyřešíme až se vrátí, ale já neměla čas čekat. Byla jsem právě na hranici, kdy jsem měla možnost se ještě rozhodnout pro neinvazivní řešení. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Jen jsem brečela a takovou bezmoc jsem snad nikdy nezažila. Rozhodovat se o tom, co se bude dít s dalším lidským životem, není vůbec jednoduchý a vlastně jsem byla dost proti takovému rozhodnutí.
Prosila jsem vesmír nebo jakkoliv tomu chceme říkat, aby mi pomohl se rozhodnout, dal nějaké znamení, co je správné řešení. Zajímavý bylo, že můj syn Jakub, který vůbec nevěděl, že se taková situace děje, za mnou jednoho dne přišel a zeptal se mě: "Mami, myslíš, že kdybyste měli s XY dítě, že bude zdravé?" Říkám: "Ano, myslím, že ano," a on: "Já myslím, že ne." No do pr... Co se to právě stalo?
Byla jsem v šoku, ale pomohlo mi to se rozhodnout, brala jsem to jako znamení o které jsem žádala. Byla jsem z toho nešťastná, zmatená, smutná, ale za 24 hodin jsem musela svému lékaři říct, jak jsem se rozhodla. Rozhodnutí tedy bylo podstoupit neinvazivní interrupci formou nějakých dvou pilulek, které je možné užít do konce 6.-7. týdne, já byla na té vrchní hranici. Objednala jsem se tedy na soukromou kliniku, kde mě vzali hned následující den.
Netušila jsem, co mě čeká. Moje nejlepší kamarádka mě na kliniku doprovodila a odvezla domů. To všechno, co lékař říkal, že se může stát, ale mluvil o podstatně lehčím průběhu, se stalo ještě ten den večer. Můj tehdejší partner byl stále mimo ČR, takže jsem na to zůstala opravdu sama. Myslela jsem si, že to skvěle zvládám, do té doby než jsem nemohla dojít ani do koupelny, měla obrovské křeče a krvácela tak, že jsem nevěděla, zda volat sanitku nebo ne. Zavolala jsem kamarádku, jestli by za mnou mohla přijet a zůstat přes noc, že mám strach. Přijela a když mě viděla v jakém jsem stavu, nehnula se ode mě a celou noc mě kontrolovala, jestli vůbec dýchám.
Další dva dny byly v podobném duchu. Když se mi udělalo lépe, řekla jsem si, že na tohle chci navždy zapomenout. Nikdy o tom nemluvit. Od té doby jsem o tom nikdy s nikým nemluvila, ani můj tehdejší partner nevěděl a neví dodnes, co se tu noc dělo. Nechtěla jsem, aby si myslel, že se jedná o nějakou formu manipulace nebo vyvolání pocitu viny. Byl to hrozný zážitek a až asi po roce se mi kamarádka přiznala, že měla strach, že se nedožiju rána.
Po této zkušenosti byla naše důvěra a víra ve funkčnost vztahu významně narušena. Přestože jsem to chtěla uzavřít, měla jsem v sobě pocit, že mě zradil, že u mě nebyl, když jsem to potřebovala. Což mu dnes už nemám za zlé, já jsem v té době také nebyla ideálním příkladem komunikačních dovedností a vyzrálosti, spíš jsem kopala kolem sebe, protože jsem si nevěděla rady sama se sebou a s celou situací. Nicméně jsme to během dalších dvou týdnů neustáli a každý jsme si šli vlastní cestou.
Každopádně jsem si tím, že jsem celé tohle zametla pod koberec a řekla si, že se k tomu nikdy nevrátím, zadělala na obrovský vnitřní trauma, které se objevilo a skočilo mi na krk před pár dny, kdy se ke mně donesla zpráva, že můj ex s nynější partnerkou jsou možná v očekávání. A sakra, najednou to vytáhlo na povrch všechny emoce, vzpomínky, co byly zastrčené hodně hluboko a úplně potlačené.
Všechno to bylo zpátky, jako by se to dělo znovu, právě teď. A tak jsem byla nucena se vypořádat se spoustou myšlenek a pochybností. Nejhorší pro mě byla představa, že já jsem si to takhle odtrpěla a on je teď možná nadšený z toho, že se stane otcem. Přestože vztah je dávno uzavřený, nemám reálně žádný důvod, proč by mě to mělo zatěžovat, tak mě to ale vzalo zpátky v čase.
Hned mě napadly myšlenky, které jsem nechtěla přijmout, protože jsem si myslela, že vypovídají něco o mně. Představa šťastné rodinky a všeho toho, co jsme mohli zažívat spolu, mě naprosto pohltila. Hledala jsem, jak z toho ven. Ptala jsem se sama sebe, jak bych s tím pracovala, kdyby s tím za mnou přišla moje klientka… Najednou mi bylo řešení mnohem jasnější… Přijmout to. Zní to jako klišé, já vím, ale vydrž, já to hned vysvětlím.
Detailně jsem si začala představovat všechno to, co mě na tom děsí. Zpočátku to vůbec nebyla příjemná představa a vyvolávalo to ve mně mix různých emocí. "Překvapivě" negativního charakteru. Byla jsem totiž dost konkrétní, představovala jsem si to, jak jsem si myslela, že by tento proces probíhal v ideálním případě u nás, tehdy. Jen s tím rozdílem, že jsem byla divákem této situace nikoliv účastníkem. Šlo to nejdříve přes bolest, vztek, smutek, frustraci, pocit zrady, odmítnutí, pocit vlastní nedostatečnosti až po úlevu a uvědomění, že je vše tak, jak má být. Všechny tyto emoce jsem si dovolila prožít.
Zamyslela jsem se nad tím co mi na tom vadí, proč se mě to dotýká. Z jakého důvodu mě tahle zpráva zasáhla. Zjistila jsem, že v první řadě vůbec nejde a nikdy nešlo o něj, ani o to zda se stane šťastným nebo nešťastným otcem nebo jestli se vůbec otcem stane. Šlo o to, že já jsem si zpětně musela projít tímto procesem a zpracovat všechno to, co jsem si tenkrát zakázala prožívat. Musela jsem se energeticky vrátit zpátky na ten gauč, kdy jsem se nemohla pohnout, nemohla jsem spát, jíst, pít a jen jsem ležela se slzami v očích a nechápala, co se to děje a především jsem odmítala cokoliv cítit, protože jsem nebyla schopná zpracovávat emoce. Byla jsem vyčerpaná, jak psychicky, tak fyzicky. A tato zpráva ke mně přijít musela, protože kdyby nepřišla, tak já sama bych tento nezpracovaný box emocí nikdy dobrovolně znovu neotevřela. Možná bych si to v sobě nosila dalších několik let, možná několik desítek let než by tento zakázaný box otevřel někdo jiný. Možná by mi to dokonce napáchalo spoustu škod v partnerských vztazích do budoucna. A víš co? Konečně se dostavila úleva. Konečně jsem si dovolila pustit to ze sebe ven.
Uf, to byl ale nářez. Přiznám se, že se mi vůbec nechtělo sdílet svůj osobní příběh, ale přijde mi jako poučný příklad toho, co se stane, když nějakou situaci nezpracujeme. Dřív nebo později nás to vždycky dožene.
Autor článku: Sylvie Bennett